Umění aneb jak jsem se dostala k fotografii

Umění fotografie se podobá hraní na housle. Musíte denně cvičit, abyste dosáhli virtuozity...

Jindřich Štreit

Kdo mě zná alespoň trochu, ví, že mým koníčkem byla a je hudba. Ten, kdo mě zná víc, ví, že sem tam něco napíšu do šuplíku. Kdo mě zná dosyta, ví, že jsem našla zalíbení v dramatu. A ten, kdo se mnou chodil na základku či gympl, ví, že mé výtvarné schopnosti vynikají maximálně v abstrakci.

Jakékoli umění vychází z potřeby člověka vyjádřit, co právě cítí. Tohle jsem pochopila až na vysoké škole. Dříve jsem vždy chtěla být v hudbě dobrá, jenže ono to moc nešlo, zapomínala jsem totiž vtisknout do skladby/písně něco svého (možná to bylo tím, že mě někteří dospělí, ač to možná nebylo úmyslné, shazovali... jejich děti to přece uměly lépe). Ve chvíli, kdy jsem tohle pochopila, nastala u mě určitá vyrovnanost a klid. Začala jsem experimentovat. Sem tam jsem psala do šuplíku, dostala ukulele a naučila se na něj hrát, uvázala první věnec, s žáky nacvičila vánoční hru, koupila si svůj první foťák (začalo to na jednodenním výletě s kamarádkou Aničkou v Drážďanech, kde mi půjčila svůj foťák... byla to láska na první pohled, za pár měsíců už jsem držela ten svůj v ruce). Vše jsem dělala s radostí, nikoli trémou a stresem, co tomu řeknou ostatní.

Zprvu jsem fotila vše, co mě zaujalo.

Architekturu.

Reportáž.

Zvířata.

Přírodu.

Krajinu.

Později jsem dospěla k fotografování lidí.

Na výjezdech s orchestrem jsem si zamilovala focení momentek. Tehdá mi bylo řečeno, že foťák držím jako prase kost. Hih. Mávla jsem ale nad tím rukou a fotila dál.

Za nějaký rok jsem začala učit a starala se o svou vlastní třídu. Byla to taková druhá rodina, a tak jsem musela všechny naše společné chvíle dokumentovat.

V době, kdy jsem pobývala na Novém Zélandu, jsem zjistila, že mé fotky nejsou až tak ničím zajímavé. Když jsem se vrátila, nastalo rozuzlení celého problému. Neuměla jsem správně nastavit foťák a nepoužívala skoro žádné úpravy. A tak jsem se to díky svému muži naučila.

Když se nám narodila dcera, na nic jsem neměla čas. Asi jediné, pro co jsem ztratila chvilku, bylo dokumentování jejího růstu a vývoje. Fotila jsem skoro každý den a zlepšovala se.

V současné době je pro mě focení velkou zábavou a koníčkem, umožňuje mi za foťákem být sama sebou a fotografie mi poskytuje zachytit okamžik takový, jaký je. Vím, že se musím stále učit. Pro mě to znamená jediné - fotit, fotit, fotit. Protože, jak řekl uznávaný český fotograf, Jindřich Štreit: „Umění fotografie se podobá hraní na housle. Musíte denně cvičit, abyste dosáhli virtuozity..."